MŮJ PŘÍBĚH
„Specializuji se na hledání filmových příběhů, které mohou měnit životy"
Jak to celé začalo
Vedle filmů je mojí další obrovskou vášní literatura a kultura obecně. Jsem vystudovaná knihovnice a na své vzdělání jsem navázala studiem teorie a historie kultury a umění na vysoké škole. Ve volitelných předmětech jsem se přirozeně zaměřovala na film, psychologii a vizuální kulturu. Obě své diplomové práce jsem věnovala filmové terapii (Film jako druh umění a prostředek terapie a Film a fotografie jako umělecké a vizuální projevy a možnosti jejich využití v terapeutické práci).
Postupně jsem se vedle filmové terapie začala věnovat také dramaterapii a své akademické vzdělání doplnila dramaterapeutickými kurzy. Svoji lásku ke knihám jsem zase zúročila v lekcích biblioterapie. Tyto obory spadají pod expresivní terapie a nádherně se doplňují. První roky po studiích jsem strávila jako lektorka dramaterapie a filmové terapie v Brně, vedla jsem kurzy pro neklinickou veřejnost i pro pečující a profesionály v pomáhajících profesích v Jihomoravském kraji a v Ostravě.
Od cestování k dětem
Po čase stráveném náročnou prací jsem si potřebovala dát pauzu. Zpětně tohle období hodnotím jako čas na prožití a zvládnutí krize z přetížení, odpočinek mi nakonec trval celý rok. Tehdy jsem hodně cestovala a k tomu pracovala na permakulturních zahradách, což mi pomohlo najít vnitřní klid. Poté mě moje kroky zavedly k přímé péči. Stala jsem se osobní asistentkou osmdesátileté paní s Alzheimerovou demencí, která mi každý den vyprávěla o svém dětství za války a o dospívání a vysokoškolských studiích v poválečných letech. Přestože byl mezi námi padesátiletý věkový rozdíl, staly jsme se přítelkyněmi. Dodnes vzpomínám na tu starou dámu, a čerpám z této velké životní zkušenosti. Některé naše dny byly jak z filmu „Nedotknutelní“.
Následně přišly náročné roky doma s malými dětmi, kdy jsem se na dlouhou dobu nemohla věnovat ničemu z toho, co mě dřív naplňovalo. Poznala jsem na vlastní kůži, že mateřství není zalité sluncem, jako se někdy píše v časopisech. Díky této zkušenosti dnes ráda podporuji všechny ženy, které prožívají těžší období, nesou na svých bedrech celou rodinu, nebo se vědomě rozhodnou děti nemít.
Moje láska k obrazovkám
V roli matky jsem si začala všímat toho, jak obrovskou roli dnes hrají technologie a obrazovky i toho, jak moc se to liší od mého vlastního dětství. Vzpomínám si, jak jsme doma nainstalovali naši první barevnou televizi s dálkovým ovládáním. Mé dětství také výrazně ovlivnilo video, které koupila babička. Tehdy mě posadila k pohádkám a já díky tomu trávila čas doma, babička mě měla pod dohledem a já byla v bezpečí ve světě pohádek a starých dobrých dětských filmů. Moje dětství se ale také odehrávalo venku, na čerstvém vysočinském vzduchu, na hřišti plném kamarádů z okolí a v přírodě.
Dnes je ale situace jiná, éra VHS skončila a na děti útočí neúprosné algoritmy, reklamy a nekvalitní obsah. Video kanály jsou programované tak, aby u nich diváci strávili, co nejvíce času. A hřiště jsou prázdná. Právě proto se dnes zaměřuji na děti do 7 let a jejich zdravý přístup k obrazovkám i technologiím obecně. Učím jejich rodiče, jak nastavit funkční pravidla, jak předcházet závislosti na obrazovkách a co vybírat, aby děti trávily čas u obrazovek s kvalitním obsahem. Také s rodiči řešíme limity pro obrazovky a alternativy bez obrazovek. Pro děti a jejich zdravý vývoj totiž není obrazovek vůbec třeba.
Co dělám dnes
V současnosti se s obrovskou radostí a energií vracím ke své celoživotní vášni:
Pátrám po laskavých a inspirativních filmech a své tipy pro vás sdílím na blogu a sociálních sítích.
Vedu individuální on-line lekce a učím lidi, jak mohou skrze filmy zlepšovat vlastní život.
Pomáhám rodičům dětí do 7 let najít zdravé hranice, které dají prostor obrazovkám i technologiím, ale zároveň děti ochrání před jejich negativním dopadem.
Pořádám workshopy pro pedagogy, v rámci kterých ukazuju, jak používat filmy coby vzdělávací nástroj, díky kterému se žáci naučí lépe porozumět sobě i světu kolem sebe.
Tvořím Seznam NEdoporučených filmů, který pomáhá pedagogům vyhnout se snímkům, které mohou být pro žáky příliš náročné a emočně zahlcující. Pomáhá také lidem senzitivním, léčeným a těm, kteří si nesou nějakou zátěž, aby se vyhnuli snímkům, které by mohli zhoršit jejich stav.